Jak se vyhnout placení dálniční známky ve Slovinsku?

Navzdory novým opatřením chorvatských úřadů zamíří i letos k Jadranu statisíce Čechů. Jak ušetřit na cestě a vyhnout se koupi drahé slovinské dálniční známky?

Pokud jedete "klasickou trasou" do střední či jižní Dalmácie (Split, Makarská riviéra, Dubrovník) – tedy přes Znojmo, Vídeň, Maribor, Záhřeb – můžete se koupi slovinské dálniční známky vyhnout. Krátký úsek dálnice, na nějž je nutné známku mít, se dá objet po silnicích druhých a třetích tříd. Poradíme vám kudy.

A pokud nemíříte na sever na Istrii (kam nezbývá než absolvovat drahou a pomalou cestu přes alpské tunely), zkuste se letos vydat jinou trasou.

Vyzkoušeli jsme na vlastní kůži cestu přes Maďarsko a Slovensko a byli velmi příjemně překvapeni: trasa Praha – Split je tímto směrem o pouhých 60 kilometrů delší než zmíněná "klasika", časově pak vychází nastejno (11 hodin čistého času po odečtení přestávek). Nám se tahle trasa zalíbila a doporučujeme ji nejen cestovatelům ze severní a jižní Moravy, ale klidně i Pražanům.

Klasická trasa Praha – Hatě – Šentilj – Záhřeb – Split

Mnoho dovolenkářů vyráží v pátek navečer, aby ráno byli u moře, ale je možná lepší vyjet v sobotu hodně brzy ráno a večer dorazit na místo. "Domácí" na vás určitě počkají a cestu si ve dne můžete více užít; sobotní provoz je navíc mírnější. My jedeme ještě před sezonou, takže bez obav ve všední den. Z Prahy vyrážíme ve tři čtvrtě na šest ráno a v půl sedmé opouštíme v Jihlavě dálnici D1. Obchvat bohužel není stále dostavěn, takže stojíme na semaforech ve městě.

Hned za ním se pro změnu buduje nová silnice a provoz je zde omezen, což znamená jediné – v přetížené "turistické" špičce se tady budou tvořit kolony. Dost dlouhou dobu se vlečeme za kamionem, který nemůžeme kvůli hustému provozu a kopcovitému terénu předjet.

V Moravských Budějovicích si všímáme na začátku (a pak i na konci) stacionárního radaru – tenhle ovšem nejen ukazuje, kolik jedete, ale i fotí. Takže pozor! Silnice v obci je ovšem tak nechutně rozbitá, že na rychlejší jízdu nemůže mít nikdo ani pomyšlení.

Další výrazné zpomalení, na 30 kilometrů, je před Znojmem v části Kasárna – i zde se budou "štosovat" kolony. V osm hodin stojíme na benzince v Hatích kousek před hranicí a zvažujeme koupi rakouské dálniční známky. Zjišťujeme, že stojí o 30 korun více než v Rakousku, takže to necháváme na později.

Poprvé bez hranic

Hranice uvnitř států Evropské unie sice padly už loni před Vánocemi, pro "dovolenkáře" je to ovšem premiérový zážitek. A vůbec není špatný – místo kolon při (byť symbolické) kontrole dokladů jen přesvištíte kolem prázdných boudiček. Hned za nimi, v zemi nikoho, je benzinová pumpa, v době naší cesty tady stojí natural 33,90 a nafta 34,90 koruny – tedy o 1,50, respektive 50 haléřů víc než u Agipu v Hatích. Pořád je to však méně než v Rakousku, kde jsou pohonné hmoty nejdražší; natankovat se vyplatí ve Slovinsku.

Za hranicí najíždíme na silnici pro motorová vozidla, sice bez poplatku, ale zato jen s jedním pruhem v našem směru. Předjíždět se tady nesmí, takže se opět táhneme za kamionem.

V obci Grund nás oranžová šipka s nápisem Umleitung odklání z hlavní na asi pětikilometrovou objížďku přes Mittergrabern, zpět se vracíme v Schöngrabernu – i zde se určitě budou tvořit za velkého provozu kolony. U Stockerau před Vídní stavíme na benzince, opisujeme ceny a kupujeme dálniční známku.

Máme trochu obavu z bloudění vídeňskými dálničními nadjezdy a podjezdy, ale je zbytečná: stačí sledovat precizní rakouské značení a držet se ukazatelů na dálnici A2 směr Graz – na cedulích jsou krom toho i nápisy I a SLO (Itálie, Slovinsko), aby ani tranzitní řidiči neměli problémy s orientací. Nevyhneme se však první malé zácpě na mostě přes Dunaj, stojíme jen asi deset minut.

Na dálnici nastavujeme tempomat na 140 kilometrů v hodině (jako vždy přidáváme 10 km kvůli nepřesně ukazujícímu tachometru) a stále svištíme po "á dvojce". Míjíme Graz, u nějž sledujeme ukazatele na Klagenfurt a Slowenien; opravdu se to nedá minout. Po zastávce na benzince přejíždíme v Šentilji opět prázdné hraniční stanoviště do Slovinska.

Slovinské okresky příjemně překvapily

Teď to teprve začíná být dobrodružné. Chceme totiž vyzkoušet, kudy se dá objet placený ani ne dvacetikilometrový úsek slovinské dálnice vedoucí z hraničního přechodu Šentijl do Mariboru. Za tento kousíček se sice ještě pořád platí mýto 0,75 eura, tedy nějakých 18 korun, ale jen do 1. července. Počínaje tímto datem bude podle nařízení slovinské vlády nutné mít na autě vylepenu dálniční známku – a ta nejlevnější, půlroční, přijde na nemalých 35 eur (876 korun).

Proto ignorujeme nájezd na dálnici, který je hned za bývalou celnicí, a odbočujeme doprava. Po pár metrech na semafory řízené křižovatce podjíždíme doleva pod dálnicí, na dalších světlech už pokračujeme kousek rovně do obce, pak znovu odbočujeme doleva na silnici číslo 438.

Vyjedeme do kopce nad Šentilj a po pěti kilometrech odbočujeme na křižovatce doprava na silnici 433 směr Lenart (v Slovenskih Goricah), přes něj rovně a dva kilometry za obcí odbočujeme zase doprava na Biš (nadjíždíme přitom nově budovanou dálnici do Lendavy). Silnice má číslo 229, ale je nutné říci, že my jsme si žádného číslování silnic nevšimli.

Po průjezdu Ptujem se odbočením doprava napojujeme na hlavní silnici číslo 2, po mostě přejíždíme řeku Drávu. Po levici máme Ptujské jezero se spoustou vodního ptactva a rybářskými pramicemi. Na kruhovém objezdu odbočujeme vlevo a najíždíme na hlavní silnici číslo 9, která nás vede až na hranice s Chorvatskem.

Asi padesátikilometrová trasa je o 19 kilometrů delší než klasický průjezd po kousku dálnice k Mariboru a poté po "devítce", ale ve špičce by mohla být rychlejší, a hlavně zadarmo.

Alternativou k dálnici může být ještě stará hlavní silnice, jež ji kopíruje, ale jen naivkové mohou doufat, že nebude zpoplatněna stejně jako dálnice.

Slovinské úřady totiž neuvádějí, na kterých konkrétních úsecích bude známka vyžadována; na anglické verzi stránek www.cestnina.si je pouze uvedeno "on motorways and expressways", tedy na dálnicích a expresních silnicích neboli silnicích pro motorová vozidla. Slovinci nám však tvrdili, že známka bude nutná i pro některé silnice první třídy. Ovšem - ani když stará hlavní cesta zpoplatněná nebude, nepomůžete si, protože bude ucpaná všemi, kteří chtěli ušetřit stejně jako vy.

Nocujeme na půl cesty

Po nekvalitní silnici s omezením na 60 km na každé křižovatce (a že jich tady je!) přijíždíme k hranici. Kolony kamionů se táhnou jen pár set metrů, ale občas bývají mnohem delší – osobní auta ovšem jedou podél nich. Čeká nás první hranice s kontrolou, a to dokonce dvojitou – od těch jsme si odvykli už před Schengenem.

Takže nejdříve máváme zelenými občankami na Slovince, po stovce metrů na Chorvaty – ani jedni se s našimi doklady nechtějí seznámit blíže; o "papíry" k zánovnímu Opelu Vectra také žádný zájem nemají. Kontrola je prostě víc než formální.

Najíždíme na dálnici a čeká nás první chorvatská mýtnice. Systém je samoobslužný – prostě zmáčknete tlačítko a "uzmete karticu", neboli odeberete lístek. Platí se až při výjezdu podle toho, kolik kilometrů ujedete – my dojíždíme až na konec celého úseku do hlavního města Záhřebu, a tak obsluze podáváme 5,50 eura. Samozřejmě je možné platit i chorvatskými kunami nebo jednoduše bankovní kartou.

Kousek za mýtnicí je velké odpočivadlo (odmorište) "Plitvice" – název ovšem nemá nic společného se známými jezery, ta jsou jinde. Protože už máme cestování ve vedru po 730 ujetých kilometrech dost, rozhodujeme se zůstat v místním kempu a do Splitu pokračovat až zítra.

Ceny nejsou nijak dramatické – 200 korun za osobu plus 85 za stan a 70 za auto; kdybyste ovšem chtěli přenocovat přímo v motelu, lacino nevyváznete. Za dvoulůžkový pokoj dáte 1 900 korun, za čtyřlůžkový 2 500; pravda, se snídaní a s klimatizací. I tak je to ovšem víc než dost. V kempu je už teď docela dost Holanďanů a Němců se svými obřími karavany, ale místa se určitě najdou i během plné sezony, jak nám alespoň tvrdila recepční.

Pozor na zácpy před tunely

Ráno vyjíždíme poměrně pozdě, protože víme, že nás čeká jen hladká jízda po nově postavené dálnici (dokončené v roce 2005).

Hned na obchvatu Záhřebu odbočujeme doprava na Split a Rijeku, kam nás navádějí obří cedule. Po zhruba kilometru nás zastavuje mýtná brána, bereme "karticu" a pokračujeme dále. Asi po 60 kilometrech se hlavní chorvatská dálniční tepna A1 rozdvojuje, my pokračujeme mírně doleva do Splitu, A6 vede nahoru na Rijeku.

Jízda po dálnici je docela plynulá až na omezení ve většině z mnoha tunelů na 100 kilometrů v hodině, někde i jen na 80 či 60 km. Občas (například na 147. km za mostem Kacka, kde se staví nové odpočívadlo) je doprava svedena do jednoho pruhu, což hrozí rizikem vzniku kolon.

Kde se na ně však můžete stoprocentně spolehnout, to jsou dva nejdelší tunely na trase - Mala Kapela a Sveti Rog. Oba šestikilometrové kolosy mají totiž funkční pouze jeden tubus, ten druhý bude dokončen až v roce 2009. I my jsme si na "Kapele" počkali asi 15 minut, ale v létě se tu stojí i několik hodin.

Dálniční známky

• ČR na 1 měsíc 330 Kč
• SR na 1 měsíc 244 Kč
• Rakousko 10denní 198 Kč
• mýto Slovinsko 19 Kč, od 1. 7. známka na 1/2 roku 876 Kč

Chorvatsko mýto podle ujetých kilometrů, poplatky za průjezd alpskými tunely.
Náklady na benzin jsou kalkulovány při průměrné spotřebě 7,5 litru naturalu a zprůměrované ceně 32 Kč/litr (průměr z cen 28.-30. 5. v ČR, Rakousku, Slovinsku a Chorvatsku).

Za Sveti Rogem už dálnice sjíždí v netypických serpentinách k pobřeží, rychlost je zde také omezena na 80 kilometrů. Čeká nás teplotní šok - zatímco na straně náhorní planiny bylo vcelku příjemných 26 stupňů, dole je 35. Ještě štěstí, že už jsme u moře. V 11:43 platíme na mýtnici 157 kun (540 korun) a přes viadukt Belinovača přijíždíme ke Splitu.