Verejné priestranstvo - definícia. Čo je to verejné priestranstvo?

Najviac univerzálnou definíciou pojmu "verejné priestranstvo" je definícia resp. výklad, že "verejné priestranstvo je priestor, ktorý je prístupný každému, bez toho aby musel prekovávať prekážky". Ide o podmienku fyzickej všeobecnej verejnej prístupnosti. Takáto definícia však v mnohých prípadoch neobstojí.

Pri tvorbe a výklade legislatívy totiž existujú aj iné definície a obmedzenia, ktoré je potrebné mať na zreteli. Spravidla vymedzujú pojem "verejné priestranstvo" užšie, ako len fyzicky všeobecne prístupný priestor.

Zhrnuli sme niekoľko prameňov, ktoré píšu o pojme "verejné priestranstvo".

K čomu sme napokon pri definícii pojmu "verejné priestranstvo dospeli"?

Pred koncom tohto komplexnejšieho textu sa dopracujeme v závere k nasledujúcemu názoru.

Za verejné priestranstvo možno považovať pre účely vydávania zákazov a príkazov v legislatívnej pôsobnosti obce každý priestor, ktorý splňuje súčasne tri nasledujúce podmienky:

• je prístupný všetkým bez obmedzenia (teda prístupný každému bez toho, aby musel prekovávať prekážky),
• slúži na všeobecné užívanie (teda neexistuje žiadny právny dôvod, ktorý by niekoho vylučoval z jeho užívania resp. neexistuje právny dôvod, ktorý by obmedzoval jeho využívanie len pre zúžený okruh osôb alebo len pre určitý účel),
• je ako verejné priestranstvo definovaný alebo určený (lokalizovaný) vo všeobecne záväznom nariadení obce.

Slová "priestor prístupný bez obmedzení" je nutné vykladať tak, že nejde o akékoľvek ľubovoľné priestory, ale že ide o priestranstvá majúce podobný charakter ako námestie, trhovisko, cesty, miestne komunikácie, parky a verejná zeleň.

Lokalizácia verejných priestranstiev musí byť konkrétna a nesmie vyvolávať interpretačné pochybnosti, a to z dôvodu, aby nebola narušená právna istota občanov.

Definícia pojmu "verejné priestranstvo" musí splňovať podmienku, že po jej osvojení adresátom právnej normy (t. j. obyvateľom) musí byť obyvateľ schopný zmyslami každý konkrétny priestor posúdiť a vyhodnotiť, či ide o verejné priestranstvo alebo nie.

Určitý priestor spĺňa zákonné znaky verejného priestranstva a je verejným priestranstvom ex lege - latinsky "zo zákona"- čo je druh právnej skutočnosti, ktorý, na rozdiel od právneho úkonu, nevyžaduje pre vznik, zánik alebo zmenu práv či povinností slobodný prejav ľudskej vôle, ale táto zmena prebieha takpovediac samovoľne, automaticky, len na základe toho, že nastali podmienky uvedené v zákone.

Je teda teoreticky možné, aby bol pozemok vyhlásený za verejné priestranstvo - avšak pri dodržaní deklaratórneho charakteru takéhoto vyhlásenia.

Úkon resp. vyhlásenie obce o tom, že sa jedná o verejné priestranstvo, by malo iba konštatovať, že pozemok bol a je ako verejné priestranstvo všeobecne užívaný a teda sa úkonom potvrdzuje jeho režim.

Všeobecným užívaním (usus publicus) možno rozumieť užívanie veci zodpovedajúce jej určeniu a nevylučujúci rovnakého užívanie ostatnými.

Zákon a verejné priestranstvo

Zákon nedefinuje všeobecne použiteľný pojem verejná zeleň a verejné priestranstvo.

Verejné priestranstvo je definované len pre účely zákona č. 582/2004 Z. z. o miestnych daniach a miestnom poplatku za komunálne odpady a drobné stavebné odpady v § 30 ods. 2 tak, že verejným priestranstvom na účely tohto zákona sú verejnosti prístupné pozemky vo vlastníctve obce. Verejným priestranstvom na účely tohto zákona nie sú pozemky, ktoré obec prenajala podľa osobitného zákona. Osobitnými zákonmi sa myslí napríklad Občiansky zákonník alebo Obchodný zákonník.

Definíciu pojmu „verejné priestranstvo“ obsahoval v období od 1. januára 1991 dnes už neplatný zákon č. 544/1990 Zb. o miestnych poplatkoch. Verejným priestranstvom podľa tohto zákona boli najmä cesta, miestna komunikácia, námestie, chodník, trhovisko.

Za verejné priestranstvo mohli byť podľa tejto definície určené všetky verejnosti prístupné pozemky v obci okrem tých, ktoré sú vo vlastníctve fyzických a právnických osôb s výnimkou obcí, alebo ku ktorým majú tieto osoby právo hospodárenia. Nemožno však prehliadnuť, že táto definícia súvisela s vyberaním miestnych poplatkov (§ 1, § 2 a § 15 vtedajšieho zákona o miestnych poplatkoch).

Ďalšie vymedzenie pojmu verejného priestranstva náš právny poriadok nepriniesol. Okrem uvedeného zákona, zákon č. 369/1990 Zb. o obecnom zriadení používa termín verejné priestranstvo v súvislosti s výkonom samosprávnych funkcií jednotlivých obcí v ustanovení § 4 ods. 3 písm. e) a f).

Obec pri výkone samosprávnych funkcií najmä (okrem iného) vykonáva údržbu a správu verejných priestranstiev (písm. e), zabezpečuje verejnoprospešné služby, medzi ktoré patrí aj správa a údržba verejnej zelene (písm. f). Okrem uvedených povinností, vyplývajúcich každej obci priamo z citovaného zákona, každá obec pri výkone samosprávnych funkcií (najmä) utvára a chráni zdravé podmienky a zdravý spôsob života a práce obyvateľov obce, chráni životné prostredie, ako aj utvára podmienky pre vzdelávanie, kultúru, záujmovú umeleckú činnosť, telesnú kultúru a šport (písm. g).

Na plnenie svojich samosprávnych funkcií alebo ak to ustanovuje zákon, obec
vydáva pre územie obce všeobecné záväzné nariadenia, ktoré nesmie odporovať ústave ani zákonu (§ 6 ods. 1 prvá a druhá veta zákona o obecnom zriadení).

Súčasná právna teória i prax chápe pod pojmom verejné užívanie verejného
priestranstva užívanie všeobecne prístupných materiálnych statkov vopred neobmedzeným okruhom užívateľov. Musí ísť pritom o také užívanie, ktoré zodpovedá povahe a účelu statku a ktoré nevylučuje z obdobného užívania toho istého statku iných, aj len potenciálnych užívateľov.

Rozlišujú sa pritom dva druhy verejného užívania, a to užívanie všeobecné
a užívanie osobitné. Oba druhy užívania majú verejnoprávnu povahu, vôľa vlastníka tu nehrá žiadnu rolu.

Všeobecné užívanie nevyžaduje žiadne rozhodnutie správneho orgánu, nie je
preň treba žiadne povolenie, okruh užívateľov je neobmedzený.

Naproti tomu osobitné užívanie vzniká na základe správneho rozhodnutia a len pre užívateľov v tomto rozhodnutí označených. Podľa teórie sú verejné priestranstvá, ako materiálny statok, jedným z možných predmetov verejného užívania, medzi ktoré patrí najmä voda, pozemné komunikácie, krajina, les, ovzdušie, niektoré druhy energií a kmitočtové spektrum.

Aj keď vlastník má teoretické právo brániť sa všeobecnému užívaniu svojho majetku, vyňatie priestorov vlastnených súkromnými subjektmi a spĺňajúcich zákonné znaky verejného priestranstva z verejnoprávneho režimu verejného priestranstva by viedlo k podstatnému sťaženiu či znemožneniu právnej regulácie spoločenských vzťahov, na ktorých má obec ako verejnoprávna korporácia verejný záujem. Tak je tomu preto, aby obec mohla plniť povinnosti, vyplývajúce pre ňu zo zákona o obecnom zriadení (napr. § 1 ods. 4 a § 4 ods. 3 písm. e), f) a g).

Obec a verejné priestranstvo

Obec je vo všeobecne záväzných nariadeniach oprávnená pojem "verejné priestranstvo" definovať, avšak táto definícia musí vychádzať zo zákonného základu.

Tento pojem definuje napr. ustanovenie § 30 ods. 2 zákona č. 582/2004 Z.z. o
miestnych daniach a miestnom poplatku za komunálne odpady a drobné stavebné odpady v znení neskorších predpisov, podľa ktorého verejným priestranstvom na účely tohto zákona sú verejnosti prístupné pozemky vo vlastníctve obce. Verejným priestranstvom na účely tohto zákona nie sú pozemky, ktoré obec prenajala podľa osobitného zákona.

Hoci ide o zákonnú definíciu na účely tohto uvedeného zákona, je potrebné z nej vychádzať a vychádzať aj z ďalších zákonných ustanovení, ako napr. § 2b ods. 1 až 5; § 4 ods. 3 písm. f); § 8 ods. 5 zákona o obecnom zriadení, ďalej napr. § 47 ods. 1 písm. d) zákona o priestupkoch.

Vychádzajúc z týchto zákonných ustanovení nemôže byť definícia verejného
priestranstva ako "priestoru prístupného každému, bez toho aby musel prekovávať prekážky" správna vo vzťahu k parkom, parkoviskám, detským ihriskám, okoliu bytových domov, predajniam a prevádzkam poskytujúcim služby, ak ide o súkromné priestory.

Za verejné priestranstvo nemožno považovať ani cintorín, školu, školské zariadenia a pod. ak ide o pozemky (priestory), ktoré nie sú vo vlastníctve (správe) obce. Za verejné priestranstvo nemožno považovať ani areál školy (školský dvor), ak nesplňa podmienku všeobecnej verejnej prístupnosti.

Za verejné priestranstvo možno považovať len verejnosti prístupné priestory (pozemky) vo vlastníctve alebo v správe obce ak splňajú podmienku všeobecnej verejnej prístupnosti a ktoré obec neprenajala podľa osobitného zákona. Uvedené sa týka aj stavieb.

Pozor na nesprávne splynutie pojmov verejné priestranstvo ako širšieho pojmu a verejne prístupný priestor (resp. objekt) a verejnoprospešné zariadenia, pričom reálne je to naopak a verejne prístupný priestor je širší pojem, ktorý môže zahŕňať aj priestory v súkromnom vlastníctve (pohostinské zariadenia, obchodné priestory, atď.), ktoré ale nemôžu byť verejnými priestranstvami.

Tieto pojmy sú výslovne rozlišované napr. aj v § 4 ods. 3 písm. f) zákona o obecnom zriadení a § 47 ods. 1 písm. d) zákona o priestupkoch.

Všeobecne záväzné nariadenia a verejné priestranstvá

Jedným zo sporných bodov býva vymedzenie pojmu verejné priestranstvo ako všeobecne prístupného priestoru spolu s uvedením problematického dovetku „s výnimkou pokiaľ takéto miesta nie sú vo vlastníctve iných právnických a fyzických osôb ako obce“.

Z takto napísanej definície však nie je zrejmé, akým spôsobom majú adresáti právnej normy vlastníctvo týchto priestranstiev rozoznávať. Obyvateľ pri takejto definícii nemá ako zistiť, či sa na verejné priestranstvo zákaz vzťahuje alebo či vôbec priestranstvo, na ktorom sa nachádza je verejným. Priestor pred obytným domom môže byť v spoluvlastníctve obyvateľov a tým pádom sa naň pojem verejné priestranstvo nevzťahuje. Takýto priestor je teda potrebné určiť konkrétnejšie a dotknuté miesta aj označiť.

Veřejné prostranství (verejné priestranstvo v českej legislatíve, verejné priestranstvo a územný plán)

Veřejné prostranství je označení, které různé zákony různých zemí používají v rozličných kontextech a vymezeních, stejně jako jiné podobné pojmy (např. veřejně přístupné místo nebo místo přístupné veřejnosti apod.) vycházející z tradičního právního pojmu veřejného (obecného) užívání.

Definice veřejného prostranství se objevila v § 4 odst. 2 zákona ČNR č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Byla výslovně určena jen pro účely tohoto zákona a měla podobu otevřeného výčtu: „Veřejným prostranstvím podle tohoto zákona jsou zejména náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň, jakož i další prostory přístupné každému bez omezení.“

Pojem vznikal spíše zvykově, přičemž o jeho přesný rozsah existují výkladové spory. Slovo „prostranství“ a výčet příkladů nasvědčují tomu, že lze do pojmu zahrnout jen otevřená prostranství, nikoliv veřejně přístupné interiéry veřejných budov, provozoven či vozidel poskytujících veřejné služby atd.

Spory vznikají zejména kvůli tomu, která místa podléhají poplatku za tzv. zvláštní užívání veřejného prostranství, který v některých případech musí obci platit dokonce i majitel pozemku. Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 21/02 (211/2005 Sb.) uvedl, že při rozhodování, která místa v obci podléhají poplatku za užívání veřejného prostranství, je obec vázána nejen definicí veřejného prostranství v § 34 zákona o obcích, ale i celým systémem územního plánování a stavebního řízení a že „další prostory přístupné každému bez omezení“ je nutno chápat jako prostranství obdobného charakteru jako náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň, nikoliv jako „jiné prostory“.

Podle judikátu Nejvyššího správního soudu (zn. 32 Odo 872/2003) definice veřejného prostranství v zákoně o obcích neznamená, že obec má absolutní právo na to, aby vlastník pozemku, který je součástí veřejného prostranství, strpěl ve všech možných případech jeho bezplatné užívání; případné bezdůvodné obohacení užíváním pozemku ze strany obce by měly řešit obecné soudy.

Jak mám rozumět pojmu "veřejné prostranství" a jakým způsobem se vymezuje?

„Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru“ (§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích).

Ve vyhlášce č. 501/2006 Sb. se v § 7 odst. 2 uvádí: „Plochy veřejných prostranství zahrnují zpravidla stávající a navrhované pozemky jednotlivých druhů veřejných prostranství a další pozemky související dopravní a technické infrastruktury a občanského vybavení, slučitelné s účelem veřejných prostranství“.

Vyhláška č. 269/2009 Sb., ze dne 12. srpna 2009, kterou se mění vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, k veřejným prostranstvím v § 7 odst. 2 požaduje: „Pro každé dva hektary zastavitelné plochy bydlení, rekreace, občanského vybavení anebo smíšené obytné vymezit s touto zastavitelnou plochou související plochu veřejného prostranství o výměře nejméně 1000 m²; do této výměry se nezapočítávají pozemní komunikace“. Je třeba si uvědomit, že nejde o vydlážděnou plochu, ale především o parky, veřejnou zeleň obecně, a další veřejná prostranství, která svými parametry splňují požadavky citované vyhlášky.

Účelem takto stanovených ploch je zajistit nejen dostatek zeleně, ale i dostatek ploch pro společenské aktivity obce (shromažďování, dětská hřiště, odpočívadla apod.).

Obce a vydávanie povolení na zvlášte užívanie verejného priestranstva

Stanovisko odboru dozoru a kontroly veřejné správy Ministerstva vnitra č. 1/2009

Dosavadní postoj k problematice zvláštního užívání veřejného prostranství
vycházel z povahy tohoto prostoru, určeného v § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Toto ustanovení zákona o obcích, kterým se vymezuje, co se rozumí veřejným prostranstvím, má povahu jeho tzv. legální definice. Po obsahové stránce tato definice vymezuje veřejné prostranství jednak z věcných hledisek, a to tím, že uvádí v úvahu přicházející pojmenovatelné druhy či typy veřejných prostranství, dále pak vymezuje veřejné prostranství znakem jeho obecné přístupnosti a dále je vymezuje i z pohledu vlastnických charakteristik. Podstatné jsou dva poslední znaky, charakterizující veřejné prostranství jako přístupné každému bez omezení, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. To ve svém důsledku znamená i příslušné omezení práv vlastníka, který musí respektovat, že takovýto prostor (byť je v jeho vlastnictví) nemůže být např. oplocen, či jinak uzavřen, neboť tak by ztratil svoji funkci veřejného prostranství.

Vlastník takového prostoru je povinen omezení spojená s povahou tohoto prostoru jako veřejného prostranství strpět. Znaky veřejného prostranství jsou tedy určeny zákonem a není třeba určitý prostor jako veřejné prostranství vymezit administrativním aktem.

Obec musí provést přesnou specifikaci veřejných prostranství pro zvláštní
užívání uvedením názvu místa nebo jiným způsobem blíže charakterizovat jejich
umístění v obci, aby byla vyloučena jejich záměna, a to tak, aby nebyla narušena právní jistota občanů. Za veřejné prostranství může obec určit pouze místa, která jsou užívána obecným způsobem, tzn. nikdo není předem z tohoto užívání vyloučen, a svým charakterem tomuto účelu odpovídají. Při určení veřejného prostranství musí obec pečlivě posoudit, zda jeho neomezené užívání všemi je nezbytné pro zajištění ochrany zájmů občanů a zájmů veřejného života. V souvislosti s určením míst veřejného prostranství pro účely výběru místního poplatku za jeho zvláštní užívání Ústavní soud opakovaně konstatoval, že „prostá transpozice legální definice veřejného prostranství, podle § 34 zákona o obcích, do obecně závazné vyhlášky takový ústavní požadavek právní jistoty poplatníků, pro účel stanovení místních poplatků, nesplňuje“.

Na druhé straně musí obecné užití veřejného prostranství požívat ochrany v tom smyslu, že nikdo, včetně vlastníka, není oprávněn zabrat tento prostor pro svoji potřebu způsobem, k němuž není veřejné prostranství určeno. Ministerstvo vnitra dosud zastávalo názor, že ke zvláštnímu užívání veřejného prostranství není třeba povolení a regulatorním prvkem může být obecně závazná vyhláška vydaná podle § 4 odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

Podle tohoto ustanovení může obec zavést a stanovit poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství, kterým zákon rozumí „provádění výkopových prací, umístění dočasných staveb a zařízení sloužících pro poskytování prodeje a služeb, pro umístění stavebních nebo reklamních zařízení, zařízení cirkusů, lunaparků a jiných obdobných atrakcí, umístění skládek, vyhrazení trvalého parkovacího místa a užívání tohoto prostranství pro kulturní, sportovní reklamní akce nebo potřeby tvorby filmových a televizních děl“.

Uživatel veřejného prostranství je povinen splnit ohlašovací povinnost a zaplatit místní poplatek, přičemž výběr poplatku orgánem obce lze považovat za konkludentní souhlas k užití (v případě výběru poplatku předem je souhlasem přímo).

Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 46/06 o návrhu na zrušení obecně závazné
vyhlášky města Mariánské Lázně č. 12/1993, o veřejném pořádku v lázeňském městě Mariánské Lázně, shledal v souladu se zákonem ustanovení článku 7 této obecně závazné vyhlášky určující, že „Používat veřejné prostranství nad obvyklou míru nebo k jinému účelu, než pro který je určeno, lze jen na základě povolení příslušného odboru městského úřadu“.

Při respektování uvedeného nálezu Ústavního soudu vzniká otázka způsobu
vydání příslušného povolení ke zvláštnímu užívání veřejného prostranství, tedy
procesního postupu v případě, kdy užívání veřejného prostranství nad obvyklou míru nebo k jinému než určenému účelu bude nadále možné jen na základě povolení, vydaného v obecně závazné vyhlášce určeným orgánem obce (např. radou nebo příslušným odborem městského úřadu).

Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“), v § 9 stanoví, že správní řízení je postup správního orgánu, jehož účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá. Postup správního orgánu může mít podle § 67 odst. 1 správního řádu funkci konstitutivní, když v určité věci zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby, nebo může mít funkci deklaratorní, když v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá.

Pokud orgán obce bude vydávat povolení ke zvláštnímu užívání veřejného prostranství, bude se jednat o postup, kterým se zakládá právo jmenovitě určené osoby.

Povolení musí mít formu rozhodnutí a je třeba je vyhotovit písemně. Podle § 67 odst. 2 správního řádu se rozhodnutí vyhotovuje v písemné formě. Rozhodnutí se nevyhotovuje písemně, stanoví-li tak zákon. Správní řád upravuje možnost nevyhotovení písemného rozhodnutí v případě vydání dokladu podle § 151 odst. 1, jestliže správní orgán zcela vyhoví žádosti o přiznání práva, jehož existence se osvědčuje zákonem stanoveným  dokladem. V takovém případě lze místo písemného vyhotovení rozhodnutí vydat pouze tento doklad. V případě přiznání práva na užití veřejného prostranství zvláštním způsobem je však třeba vydat písemné rozhodnutí.

Rozhodnutí musí podle § 68 a násl. správního řádu obsahovat výrokovou část,
odůvodnění a poučení účastníků. Je třeba, aby každé rozhodnutí bylo výslovně jako „rozhodnutí“ označeno, tedy „rozhodnutí o udělení povolení“ a nikoliv pouze „povolení“. Cílem je vyšší procesní jistota účastníků. Již ze samotného písemného vyhotovení takto formálně označeného bude vyplývat, že účastník má procesní práva určená správním řádem. Důležité bude právo na odvolání v případě, kdy povolení uděleno nebude.

Podle § 71 odst. 1 správního řádu je správní orgán povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Ustanovení odst. 3 o možnosti vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů, pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, by v případě rozhodnutí o povolení zvláštního užívání veřejného prostranství nemělo mít místo.

Pokud se obec rozhodne zvláštní užívání veřejného prostranství podmiňovat
vydáním povolení, své místo v tomto procesu bude mít také krajský úřad jako odvolací správní orgán. V případě, kdy povolení uděleno nebude a žadatel se rozhodne podat proti rozhodnutí odvolání, bude k přezkoumávání takového rozhodnutí podle § 67 odst. 1 písm. a) zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů, příslušný krajský úřad.

Ministerstvo vnitra bude respektovat ustanovení obecně závazných vyhlášek
o možnosti vydávat povolení ke zvláštnímu užívání veřejného prostranství. Bude však vhodnější na obce metodicky působit, aby taková ustanovení zařazována nebyla.

Postupem podle správního řádu, který je nevyhnutelný, na sebe berou obce také povinnosti. Správní orgán je povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu, v daném případě prakticky bezodkladně, je třeba rozhodnutí písemně vyhotovit a doručovat, případně také rozhodovat o opravných prostředcích. V praxi může uvedené ustanovení působit kontraproduktivně.

Zbavme se mýtu, že neoplocený pozemek je veřejné prostranství

(Neoplotený pozemok nie je verejné priestranstvo)

Autor: Josef Zbořil (http://zboril.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=383393)

Kostelec na Hané - V září 2013 jsem začal opravovat právě koupený byt, včetně pozemku kolem bytového domu, jehož jsem se stal také cca 1/4 spolumajitelem. Po 7 týdnech práce, kdy byl nejrůznější nepořádek roztříděn a zredukován na přibližně třetinu, se v sobotu kolem 9 ráno objevil na tomto soukromém pozemku městský strážník a že už tam byl před 14 dny a vzkazoval, ať je ta skládka před domem odstraněna...

Krok 1: Městká policie a zodpovědný místostarosta...

...shodně definovali veřejné prostranství podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích § 34 „Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.“ Interpretovali dané znění zákona tak, že jakékoli místo přístupné každému bez omezení je veřejným prostranstvím - tzn. uvažovali způsobem, že když pozemek nemá plot nebo zamčenou branku je tedy přístupný bez omezení a tudíž to je veřejné prostranství sloužící k obecnému užívání.

Krok 2: Samostudium definice "veřejné prostranství"...

...mi zabralo 3 hodiny než jsem se dopátral podstaty problému a ke stejnému výsledku se dle mého názoru měl dopracovat i volený zástupce občanů odpovědný za činnost městské policie a proškolit tímto způsobem i strážníky, tak jak je to obvyklé např. v 5 km vzdáleném Prostějově.

Nález Ústavního soudu Pl. ÚS. 5/07-1: byl učiněn závěr, dle něhož „za veřejné prostranství lze tedy považovat každý prostor, který je přístupný všem bez omezení, slouží obecnému užívání a je jako veřejné prostranství určen v obecně závazné vyhlášce obce“, přičemž uvedl, že slova obsažená v § 34 zákona č. 128/2000 Sb. „a další prostory přístupné bez omezení“ je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“.

Tato místa však musí být konkretizována a vymezena v územním plánu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil názor, dle něhož lokalizace veřejných prostranství musí být "konkrétní" a nesmí vyvolávat interpretační pochybnosti, a to z důvodu, aby nebyla narušena právní jistota občanů (ÚS 14/95 - Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 68, vyhlášen pod č. 280/1995 Sb.).

Ústavní soud v nálezu Pl.ÚS 21/02 učinil závěr, že „prostor splňující zákonné znaky veřejného prostranství je veřejným prostranstvím ex lege - (latinsky "ze zákona") je druh právní skutečnosti, který, na rozdíl od právního jednání, nevyžaduje pro vznik, zánik či změnu práv či povinností svobodný projev lidské vůle, nýbrž tato změna probíhá takříkajíc samovolně, automaticky, pouze na základě toho, že nastaly podmínky uvedené v zákoně. Je tedy možné, aby byl pozemek prohlášen za veřejné prostranství. Prohlášení obce o tom, že se jedná o veřejné prostranství by však mělo být spíše deklaratorní, mělo by tedy pouze konstatovat, že pozemek byl jako veřejné prostranství užíván a tudíž se potvrzuje jeho režim. Obecným užíváním (usus publicus) lze rozumět užívání věci odpovídající jejímu určení a nevylučující stejného užívání ostatních (Slovník veřejného práva, Sv. II. Brno, 1932, str. 991).

V současné právní úpravě neexistuje zákon, jenž by přikazoval vlastníkům soukromých pozemků nutnost oplocovat své pozemky (je to jejich právo, nikoli povinnost). I když je pozemek neoplocený a neoznačený, neznamená to automaticky, že by byl přístupný bez omezení. Omezenost nebo dokonce zákaz vstupu na pozemek není určena jen fyzickou přítomností plotu nebo cedule, ale bývá určena i zákony. Kupříkladu zákon číslo 266/1994 Sb., o dráhách, který definuje obvod dráhy, což je v naprosté většině pozemek bez oplocení a označení a současně udává, že prostor obvodu dráhy je veřejnosti až na výjimky nepřístupný.

Nebo zákon číslo 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, kde v paragrafu 63 vymezuje pozemky, na něž se nevztahuje právo volného průchodu. K těmto pozemkům patří zastavěné či stavební pozemky, dvory, zahrady, sady, vinice, chmelnice a pozemky určené k faremním chovům zvířat, dále orná půda, louky a pastviny v době, kdy může dojít k poškození porostů či půdy nebo při pastvě dobytka. Dalším znakem veřejného prostranství je obecnost jeho užívání, což samozřejmě výčet prostorů výše nesplňuje. Dráhy, zahrady, sady, pole, louky, pastviny a další slouží ke konkrétnímu užívání a nelze v jejich případě hovořit o obecném užívání.

Režim veřejného prostranství je režimem veřejnoprávním, tyto prostory slouží k zabezpečování významného veřejného zájmu, kterým je právě jejich obecné užívání, a to zejména občany obce, přičemž v případech, kdy je pozemek, který je ve vlastnictví soukromé osoby, využíván jakožto veřejné prostranství musí mít vlastník pozemku s obcí uzavřenou nájemní smlouvu.

Krok 3: Zastupitelstvo a rada města...

...si na zasedání dne 11.12.2013 popel na hlavu nesypalo, vzniklá situace je nepobuřovala a pochopení pramenící z právního pochopení dané situace bylo viditelné jen na 3 zastupitelích z 14 přítomných. Požádal jsem tedy z důvodu předvolání k přestupkové komisi o potvrzení, že město nemá uzavřenou platnou nájemní smlouvu k danému pozemku a o potvrzení, že daný pozemek není v platném Územním plánu města, veden jako jakákoli „plocha veřejného prostranství“, ale jako „plocha bydlení“ a není ani žádnou obecně závaznou vyhláškou veden jako veřejné prostranství určené pro veřejné užívání. O zmíněný pozemek se město jako o veřejné prostranství ani historicky nestaralo a ve vydané Obecně závazné vyhlášce č.4/2010, o místních poplatcích, zmíněn není.

Krok 4: Přestupková komise...

...statutárního města Prostějov s nímž má Kostelec na Hané smlouvu pro projednávání podezření na přestupky uznala, že daný pozemek veřejným prostranstvím není a dané oznámení na přestupek tak bylo odloženo, protože neodůvodňovalo zahájení řízení.

Zajímal jsem se, jak předejít případným dalším oznámením na přestupky obdobného charakteru, pramenící z interpretace, že veřejné prostranství je to kam je umožněn vstup bez omezení, tzn. aby parkování aut nebylo považováno za trvalé parkování, že kompost není skládka rostlinného odpadu nebo že trus drůbeže není znečištěním veřejného prostranství a závěrem bylo, že dané přestupky strážníci mohou dále podávat, ale budou vždy přestupkovou komisí v Prostějově zamítnuty a strážníci by měli procházet obdobným školením jako prochází strážníci městské policie Prostějov, aby k takovým případům nedocházelo.

Krok 5: Článek v městském zpravodaji

Místo omluvy nebo zamyšlením se nad situací vyšel článek v Kosteleckých novinkách, který odráží sebereflexi zodpovědného místostarosty.

Krok 6: Reakce na článek a žádost o omluvu...

...od zodpovědného místostarosty za činnost Městských strážníků byla zaslána 3. 2. 2014, v níž jsem sdělil závěr přestupkového řízení a že samotný postoj rady města a většiny zastupitelů města k této problematice byl dle mého názoru bez lidského a právního vhledu, nicméně potvrdil skutečnost, že naše město na řešení obdobných problémů nyní odborné kapacity nemá a řeší je oprávněně pomocí přestupkové komise statutárního města Prostějov. A že dle mého názoru by z jeho strany měla být vyslovena omluva zahrnující vysvětlení dalších jeho tvrzení na která máme také jiné stanoviska. Odpovědi jsem se po 6 týdnech nedočkal.

Krok 7: Veřejný tlak tímto článkem před blížícími se podzimními komunálními volbami...

...který jste právě dočetli, dle mého názoru, pomůže, nejen zvýšit pravděpodobnost doručení odpovědi nebo změnu chování odpovědných osob v Kostelci na Hané, ale také sdílení této události pomůže řešit obdobné problematiky v jiných městech.

Konanie zhromaždenia na verejnom priestranstve

Prípadová štúdia:

V septembri 2002 oznámil zvolávateľ zhromaždenia verejné zhromaždenie tzv. street party. Zhromaždenie sa malo konať na pozemku, ktorý vlastnilo hlavné mesto Bratislava. Miestny úrad upozornil zvolávateľa, že oznámenie bude platne oznámené len vtedy, keď zároveň predloží súhlas vlastníka pozemku. Pozemok, na ktorom sa malo konať verejné zhromaždenie bol neoplotený a bola na ňom neupravená trávnatá plocha, ktorá slúžila na voľný prechod verejnosti.

Zvolávateľ argumentoval, že táto plocha je verejným priestranstvom, keďže jej vlastníkom je mesto a mesto doteraz užívanie tohto pozemku nijako neobmedzilo. Inými slovami, mesto neprejavilo vôľu, aby na pozemok nevstupovali cudzie osoby. Zhromaždenie sa uskutočnilo bez predloženia súhlasu vlastníka, na čo mesto podalo proti zvolávateľovi zhromaždenia oznámenie o spáchaní priestupku proti zhromažďovaciemu právu.

Okresný úrad Bratislava I. konanie o priestupku zastavil a potvrdil, že postup zvolávateľa zhromaždenia bol z súlade so zákonom. Okresný úrad vo svojom rozhodnutí uviedol: "Nakoľko pozemok mal charakter verejného priestranstva podľa § 18 zák. č. 84/1990 o zhromažďovacom práve, zákon mu umožnil uskutočniť zhromaždenie na tomto mieste aj bez súhlasu vlastníka pozemku, lebo sa konalo na priestranstve pod šírym nebom, prístupnom každému bez obmedzenia, obvinený neporušil povinnosť, ktorá mu vyplývala z § 5 ods. 3 zákona č. 84/1990 o zhromažďovacom práve."

§ 5 ods. 3 zákona č. 84/1990 o zhromažďovacom práve: "Ak sa má zhromaždenie konať pod šírym nebom mimo verejných priestranstiev, je zvolávateľ povinný k oznámeniu priložiť súhlas toho, kto je vlastníkom, prípadne užívateľom pozemku."

§ 18 zákona č. 84/1990 o zhromažďovacom práve: "Verejným priestranstvom sa na účely tohto zákona rozumejú pozemné komunikácie (s výnimkou neverejných účelových komunikácií) ako námestia, triedy a ulice, ako aj ďalšie priestory pod šírym nebom prístupné každému bez obmedzenia."