Vyvlastnit!

Dvacáteho ledna poklepali tři ministři české vlády na základní kámen dalšího úseku dálnice D11. Stavba se po čtrnácti letech čekání znova rozběhla a slavnostní řečníci si neopomněli postěžovat na "ekoteroristy", kteří stavbu dálnice do Hradce tak dlouho zdržují. Realita je ale složitější. Jestli se v tomto případě někdo chová neomaleně, jsou to právě orgány státu.

"Nechci peníze. Chceme hospodařit. Chtěla jsem ty pozemky vyměnit za jiné, žádám o to deset let a stát mi odmítl vyhovět. Tak ať mě teď nevydírají, že mám pro ten stát taky něco obětovat. Jestli chtějí, ať mě vyvlastní. Ale ať počítají s tím, že se budu bránit. Třeba se jim to za tři pět let podaří. Když se jim chce tak dlouho čekat." Paní Ludmila Havránková hospodaří s manželem a synem na více než dvou stech padesáti hektarech v těsném sousedství Hradce Králové. Už když v roce 1993 přebírala spolu s rodiči restituované pozemky, žádala státní orgány, aby jí umožnily výměnu pozemků, které by mohla zabrat příští dálnice. Reakce byla nulová. Znovu žádala v roce 1998. Mezitím stohy dopisů a desítky jednání. Opět žádná reakce kromě neoficiální hrozby vyvlastněním a doporučení, ať se vystěhuje na Šumavu, když chce sedlačit.

Tehdy paní Havránkové došla trpělivost a pro dala "trucpruh" svých pozemků v trase dálnice šedesáti sedmi ekologickým aktivistům. Když chce stát vyvlastňovat místo toho, aby se pokusil dohodnout, tak ať to alespoň nemá tak jednoduché. Dnes představuje "případ Havránková" pravděpodobně největší překážku na stavbě hradecké dálnice. Jedná se na úrovni ministerských náměstků a vysokých představitelů pozemkového fondu, řešení je přesto v nedohlednu. Žádné vhodné pozemky, které by rodina paní Havránkové mohla dostat za ty zabrané, stát prý nemá. A čas tlačí. Samozřejmě, vyvlastnění je možné. Ale to je zdlouhavá věc, navíc hrozí, že u soudu vyjde najevo opravdu podivné chování představitelů hradeckého pracoviště Pozemkového fondu.

Proč najednou ten spěch

Dálnice D11 dnes končí u Poděbrad. Tento úsek byl dokončen v roce 1990 a nese všechny znaky dobové arogance. Končí totiž přímo na okraji Národní přírodní rezervace Libický luh. Člověk nemusí být zrovna skalní ochránce, aby chápal, že vést dálnici přes takto přísně chráněné území je nesmysl. Navíc, když jde o relativně malé území, jemuž by se dalo velmi pravděpodobně vyhnout. Ale teď už je těžké hledat jiné řešení. Je to také jeden z důvodů, proč se stavba na tak dlouho zastavila."V roce 1992 byly přijaty zákony o ochraně přírody a krajiny a posuzování vlivu staveb na životní prostředí," vysvětluje Marie Nádvorníková z Ředitelství silnic a dálnic, úřadu, jenž je investorem celé stavby."Takže se musela dělat všechna nová posouzení. Navíc někdy ve druhé půli devadesátých let se do věci vložila ekologická sdružení, která proti trase protestují, a všechno se to hrozně protahuje." To ale není jediný důvod. K té čtrnáctileté přestávce ve stavbě je třeba dodat, že stát měl v té době jiné priority, takže na její zahájení nikdo příliš netlačil. To se změnilo.

Dopravní situace na silnici z Poděbrad přes Chlumec nad Cidlinou do Hradce Králové je opravdu neúnosná a starostové a regionální politici ztratili trpělivost, na adresu váhavého státu nešetří silnými slovy a založili i prodálniční občanské sdružení D11 Ano. Ale hlavní impuls pro stavbu - s dokončením prvního úseku se počítá v roce 2006 - je jiný. U Kolína se dokončuje velká nadnárodní automobilka TPCA a součástí smlouvy mezi ní a českým státem je příslib napojení na dálnici v dohodnutém termínu. Za jeho nedodržení hrozí penále. Jeden milión denně plus arbitráž o ušlý zisk. To už je slušný argument. Ředitelství silnic a dálnic se snaží postupovat co nejrychleji. Běží patnáct vyvlastňovacích řízení, případ Havránková a jejích šedesát sedm spoluvlastníků je jedním z nich. Dalších dvacet vyvlastňovacích řízení je připraveno. Výkup pozemků na 49 kilometrů dlouhém úseku z Libice do Hradce bude stát 360 miliónů korun z celkových zhruba 11 miliard, které jsou na stavbu připraveny. Ceny jsou vcelku slušné - od 63 do 480 Kč za metr a zaplaceno dostanou samozřejmě i ti vyvlastnění. Ale v tomhle případě asi všechno jen penězi zvládnout nepůjde. "Předali jsme ten případ Ekologickému právnímu servisu, který nás bude zastupovat," říká Jiří Malík ze Sdružení za šetrnou dopravu, jeden ze spoluvlastníků trucpruhu."Budeme chtít, aby průchod dálnice z Libickým luhem byl co nejšetrnější a aby se nějak uspokojivě vyřešila situace kolem zemědělského hospodaření paní Havránkové." Potíž je v tom, že tohle soudní dohadování se opravdu může táhnout léta.

Studie posuzující vliv dálnice na životní prostředí navrhuje podobně jako aktivisté, aby dálnice prošla přes chráněný lužní les po estakádě, tedy na sloupech. Aby tu nebyl dálniční val, který rezervaci rozdělí na dvě poloviny. Ale paní Nádvorníková z ŘSD říká, že oni nejsou povinni návrhy studie respektovat a estakáda by byla příliš drahá. Násyp s průchody proživočichy prý stačí. Podobně nesmiřitelný je postoj obou stran v případě paní Havránkové.

Kdo koho vydíra

Ministr zemědělství Jaroslav Palas v květnu loňského roku napsal v rámci úřední korespondence:".. . na jednáních byly ze strany paní Ing. Ludmily Havránkové vzneseny požadavky, které jsou pro Pozemkový fond ČR s ohledem na platné právní předpisy upravující podmínky převodů státních pozemků do vlastnictví třetích osob nerealizovatelné. Na druhé straně Pozemkový fond ČR paní Ing. Ludmile Havránkové opakovaně nabízel provedení směny jejích pozemků za pozemky státní. Návrhy však nebyly paní Ing. Ludmilou Havránkovou akceptovány a k dohodě o provedení směny pozemků nedošlo." Jde tedy o trucujícího vlastníka, který jen vydírá stát? Havránkovi nejsou žádná zapomenutá rodina bývalých družstevníků s traktorem, kteří se chtějí zahojit na dálnici. Naopak. Rodiče paní Havránkové tu na velkostatku hospodařili už před válkou, po roce 1948 o všechno přišli, otec skončil v Jáchymově. Když v roce 1993 rodina převzala zpátky družstevně zlikvidované hospodářství, musela se hodně otáčet, aby se dostala z dluhů. Dnes jde znova o velký statek, který velmi slušně prosperuje. "Nabízejí nám za ty pozemky přibližně dvacet devět miliónů.

Ale my o ty peníze nestojíme, chceme hospodařit a umíme si na těch polích vydělat. Chtěli jsme jenom, aby nám to umožnili. Aby nám umožnili získat náhradní půdu," opakuje Ludmila Havránková pořád dokola novinářům i státním úředníkům. Už bylo řečeno, že o směnu pozemků usilovali Havránkovi opakovaně a bezvýsledně. V roce 1998 pak žádali pobočku Pozemkového fondu v Hradci Králové o odprodání osmdesáti hektarů státní půdy, kterou měli v té době pronajatou. Přesněji - chtěli ji vyměnit za restituční nároky. Pak by se nebránili odprodat půdu pod dálnicí. Ředitel hradecké pobočky pan Josef Zeman půdu vydal. Jenže někomu zcela jinému. A teď říká, že pro Havránkovy žádnou vhodnou půdu nemá. A ona navrhovaná směna, kterou zmiňuje ministr Palas, se týkala dvou klínů v bezprostředním okolí dálnice. Na to Havránkovi odmítli přistoupit. Nic jiného stát nenabídl. Proč hradecké pracoviště Pozemkového fondu vydalo půdu někomu jinému, když bylo zjevné, že tím státu do budoucna hrozí velká nepříjemnost s pozemky pod dálnicí? Paní Havránková opakovaně napsala na různé instituce, že se odůvodněně domnívá, že šlo o úplatky. A že vlastní nahrávku, na níž současní vlastníci oné státní půdy potvrzují, že úplatek dali. Reakce je prakticky nulová. Z odboru kontroly Pozemkového fondu napsali, že pan Zeman převzetí úplatků popírá, běžnými kontrolními postupy není možné věc prošetřit, a pokud tak neučiní policie, nemůže fond dělat nic. Asi opravdu nemůže, pan Zeman je ve funkci dodnes.

Kdo je vinen

Případ "ekoteroristů" na dálnici D11 docela přesně ilustruje, jak to v podobných případech chodí. Na začátku byl problematický projekt, který zbytečně nebral ohled na chráněná území - totéž, jen ve větším měřítku, je případ dálnice D8 v Českém středohoří. Při vyjednávání s postiženými pak stát jednal, mírně řečeno, nevstřícně. Mnozí úředníci velmi pravděpodobně sledovali spíš vlastní než státní zájmy. A když postižené zatlačí stát do kouta a donutí je k obraně, hrozí vyvlastněním. Přitom příležitostí tomuhle konfliktu předejít bylo za ta léta víc než dost. A teď najednou chceme, aby se ti, kterým jsme donedávna šlapali po hlavě, obětovali pro veřejný zájem. A budeme se pohoršovat nad vlekoucími se soudy a ekologisty. Jenom trapné to je.