Vyvlastňování po česku

Na schválení v Senátu čeká nový zákon o vyvlastnění nemovitého majetku. Bude to další z bezpočetných zákonů sociálně demokratické vlády, nebo může v budoucnu účinně pomoct v naplňování veřejných zájmů?

Kořeny a nové zítřky

Nový zákon nahrazuje vyhlášku z r. 1984 a vychází ze stavebního zákona z r. 1976. Je dobře, že je odstraněna další vyhláška z doby totality. To ale samo o sobě není záruka, že nová verze vyvlastňování je zcela vhodná a bez nedostatků.

Je pravda, že vyvlastňování dostává jasnější formu. Když chce člověk něco vyvlastnit, nejdřív kontaktuje zákonem určený místní úřad s rozšířenou pravomocí a předloží mu svoji žádost na schválení. Ta musí obsahovat mimo jiné i část se znaleckým posudkem nemovitosti. Pokud je žádost schválena, vyvlastnitel odhadnutou cenu zaplatí majiteli a majetek přejde do jeho vlastnictví. Do roka by měl vyvlastnitel naplnit veřejný zájem. Pokud se tak nestane, vyvlastněný vrátí vyvlastniteli peníze a dostane nemovitost zpět.

Pod lupou

Nová verze zákona má ale trhliny. Cenu nemovitosti určuje jediný znalec, což velmi nahrává korupci.

Navíc má vyvlastňovací úřad podle zákona zvážit důvod vyvlastnění, tedy veřejný zájem, jenže ten se v zákoně nikde nedefinuje. Veřejný zájem může být téměř cokoli, záleží pouze na vlastní interpretaci úředníků. A touto škvírkou se jednou mohou v budoucnu protahovat nejenom jednotlivci, ale třeba i celé vlády.

Ve veřejném zájmu se tak může postavit továrna, i když je proti ní celá oblast. Ve veřejném zájmu se mohou porušovat těžební a ekologické limity.

A tak se možná brzo budeme bát vlastní vlády, která nám bude diktovat, co je v našem zájmu a co ne.

Alternativy

Nejblíže České republice je v procesu vyvlastňování Německo. Tam ale odhadní cenu stanoví místo jednoho znalce celá nezávislá komise, ne pouze jediný, nikým nekontrolovaný expert.

Ve Velké Británii musí příkaz k vyvlastnění schválit ministerstvo životního prostředí, což je oproti místnímu úřadu v případě České republiky účiná pojistka proti manipulaci s veřejným zájmem. Navíc musí celé vyvlastnění projít veřejným šetřením případ musí být veřejně posouzen. Výši náhrady stanoví dohoda. Pokud k dohodě nedojde, rozhodne o výši náhrady pozemkový tribunál, ne několik málo předem nedefinovaných nízkých úředníků.

Právo ve Francii vyžaduje, aby před vyvlastněním zvážil celé řízení nezávislý soudce, který může odhalit špatné rozhodnutí komise.

Švédsko šlo ještě dál. Bylo tu uzákoněno, že právo vyvlastnit nemovitost vydává přímo vláda. O náhradě rozhoduje příslušný zvláštní soudní dvůr, což je oproti Francii krok vpřed. Pokud vyvlastněnou nemovitost někdo obýval, má právo na poskytnutí bytové náhrady, to je světlá strana i českého zákona.

Podobně jako ve Švédsku rozhoduje na Slovensku o vyvlastnění přímo vláda. Navíc je tu blíže určeno, kdy může k vyvlastnění dojít. Stejně jako v Česku tu ale cenu nemovitosti určuje pouze jedna osoba.

Zákon na objednávku aneb Jak dál?

V zahraničí je tedy veřejný zájem vážná a opravdu veřejná věc. V České republice to kvůli nepřesnosti zákona může být prakticky cokoli.

Smutné je, že takto důležitý zákon je přijímán v souvislosti s nabídkou firmy Hyundai. Vypadá to, jako by zákon byl fakticky objednán premiérem a možná i ušit na míru situaci. Přitom pan Paroubek ještě jako ministr tvrdil, že nový vyvlastňovací zákon není potřeba.

Podrobne monitorujeme:

Občianska iniciatíva Za spravodlivé vyvlastňovanie